Pomlčka.

Ach, proč teď oba chýlíme své hlavy

jak zachváceni divným snem,

já a vy, diblík stále štěbetavý,

proč posloucháme mlčky, bez zábavy

kyv líných hodin, jenž jde pokojem?

(Před lety, když jsem v žízni rety svými,

jsa hošík, prvně zlíbal dívčí pleť,

den celý s illusemi kouzelnými

jsem bloudil lesy šumně dumavými,

byl snivě roztržitý – jako teď!)

Můj bože, nač vy asi vzpomínáte,

co žert vám zahání a rozmar mate,

jste zaujata divným snem?

A vážně, pověrčivě povídáte:

„To ticho! Anděl letěl pokojem...“