Pomněnce.

Pomněnko modrá, květe letní,

tím víc já tebe miluji,

čím víc teď jsou ti dnové četní,

již venkova mne vzdalují – –

a verše mé i moji snové

tvůj kalich barvy azurové

jak motýlové luhu vzletní

svým kouzlem často celují!

Ty vzpomínáš mi barvu oka,

jež bylo kdys mým životem,

jež prvně shled’ jsem u potoka,

kde nad vln zpěvným hrkotem

i blankytné tvé květy snily,

a jež mé rty pak opustily,

kdy v Kristu dal mi osud soka – –

jen s lítostí a vzlykotem...

A v kláštera když svadlo celi

mi ubohé mé dítě pak,

jen zdi kol majíc, jež se tměly,

a slunku byvši zvyklo tak:

tvé, pomněnko, to byly květy,

jež do skrání mu v rakvi vsety

mi v posled ještě připomněly,

jak nebem plával jeho zrak...

A proto teď, ty drahý květe,

já vroucně tak mám tebe rád!

A často, když mne teskno hněte,

já počnu sobě v mysli přát,

i v moji kdys by rakev dali

ten modrý, něžný květ tvůj malý,

až věk mi jednou síly zhněte – –

bych lehčej’ mohl v hrobě spát!