POMNĚNKA NA HROBĚ KARLA HYNKA MÁCHY.

Nad životem se trudná rozprostřela noc,

Uhaslo slunce, zchladla září čaromoc;

Jedinká z oblohy jen hvězda zírala,

Mdlá jak by v temnotě pusté umírala.

Tak blízkou nebi, zemi však tak vzdálenou

I osamotnělou se věčností proudící

Na smutné pouti své, nad zpustlou krajinou

Ji spatřil jinoch, v dálku nejistou bloudící.

Ta hvězda jediná vším světem byla mu,

Jedinou myšlenkou, vidinou mladých snů;

Zář její světlem jej i plamenem blažila

l zchladlé životem mu srdce ovlažila.

Však mdlela víc a víc – i jiskry hynuly,

Smrtelným rouchem ji chmury obvinuly,

I s výše daleké, s obzoru nebeského

Do bezdna klesnula vidina – hvězda jeho!

On padající zřel, nadarmo vzhůru hled

Zasílal; prázdný byl a tmavý nad ním svět! –

Za mořem daleko zahynul hvězdy kmit,

A za ní daleko vlál věčné touhy cit.

Ji smutný zpěvu hlas, zoufanlivé volání,

Ji slzy jinošské, strun žalostné stonání,

Ji stesk zádumčivý, ji prudký ducha let,

Ni plamen, světlo její víc nezvolá zpět!

Kde však vidiny zář s zemí se splynula,

Čarovná růže z hrobu se vyvinula.

Bylať to růže lásky – vonný dech z ní vál;

Jí ztrátu jinoch svou, jí touhu žaloval,

A růže – květ pozemský – s jinochem slzela,

Nebeské jeho touze přec nerozuměla!

I jakož ona hvězda, jen ji zočil, spadla,

Tak růže, ledva se jí dotknul – již uvadla!

Již skleslá byla hvězda, – zvadlý růže květ;

Bez lásky, – vidiny naň zíral tmavý svět.

Kdo zřel jinošské slzy? – zaslech’ jeho žal? –

Do bezkonečné dálky harfy zvuk zavál.

V soumračné ozvěně nám smutek jeho zněl,

Cit jeho hluboký v zpěvu se nocí chvěl,

A jeho toužení se vzdálnou vlastí neslo,

Až zpěvem labutím i srdce jeho kleslo!

Již dozněl poslední zbortěné harfy tón;

Co anděl smrti bledý, mrtev jest i on,

Jehožto srdce žel tak hluboký cítilo,

Jehožto pění nám i srdce roznítilo,

Již oči neslzí, na věky zbledlo líc,

Neboli srdce, – ústa nestýskají víc. –

Svou hvězdu, růži svou tam skvělé opět najde,

A vlasti? – ach, své vlasti nikdy on nezajde! –