POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (I.)

Prvního svitu peruť lehká

se nad krajinou spící nesla;

a jako čaloun stříbrotkaný

na lesy chladná mlha klesla.

Pak na ten čaloun zlaté růže

vycházející slunko sije,

že pod jich tíží klesá – klesá –

a v houšti zelené se kryje. –

To krásné ráno ve hlubinách

zpěvavé sbory ptáčat budí,

že pějí slunku všechny písně,

co jen jich v malé spalo hrudi.

Co z této písně vyznívá,

kdy vánek lehký dál ji nese,

to jsou ty báje dávných dob,

jež ukryty jsou v Českém lese.

Když k lidem ve kraj zaletí

jen ohlas jejich tichý z jara,

roztouží je co sladký sen,

že dí: To zašlá báje, stará! –

A nevěří, že pravdou je

zvuk, co tak jímá krásou svojí;

jim báj ta jest jen pohádkou,

jakou se k spánku dítě kojí.

Aj, lidé milí, neumřelo,

co mládí vaše odkojilo,

než jenom se to vašim zrakům

ve hloubi lesů poukrylo.

Kdy za požitek měnili jste

roztoužení, co v srdci vřelo,

pak jako kvítek na výhoru

i mládí vaše odumřelo.

Však je to duše matky vaší,

co vám tu jarní báje pějí!

Ó navraťte se v zeleň citů

a v jejich hloubi najdete ji.

Mně zjevila se v zátiší,

kde rozkvétaly sněženky,

potok se vinul z houštiny

a líbaly se pomněnky.

Zněla mi v písni ptáčete,

voněl jí svěžích květů dech,

a její stopa lehounká

zlatila kyprý lesní mech.

Mně pravdou byly pohádky,

co světí vesna památkou!

jen jeden zjev – ten jediný!

mi bude věčně pohádkou. –

Mže pramen jasný. pěnivý

opouští chladné stíny skal

a z lesa hlubin zelených

se květným luhem vine v dál.

Jarního rána první zář

mne vyvábila z lesa ven

po břehu říčky, tam, kde luh

byl v polosvitu rozložen.

A zastavím se v dumání,

jímž právě zašlý jal mne sen...

tu vidím dívku před sebou,

jak povstala by z vodních pěn.

Na polo byla rozvitá –

na polo ještě v poupěti,

podobna svůdné rusalce –

podobna však i dítěti.

Tou ručkou jako z úběle

pomněnku modrou dala mi –

a změnila se v paprsek,

jenž hynul mezi skalami...

Mně bylo jako v onen čas,

kdy těšil jsem se na matku,

že večer přijde k lůžku zas

a poví novou pohádku...

Mně pravdou byly pohádky

svěceny její památkou!

Ten zjev na břehu jasné Mže

je však mi věčně pohádkou.