POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (II.)

Na nebi bouře divoká –

vichřice šumí po lese,

a hromu hlas tak hluboký,

že až to srdcem otřese.

Jak podivný to pohled je,

kdy příroda svou vzedme šíji,

a blýskne okem divoce –

nad ní se mrak, vlas černý, svíjí.

A dole v houšti, nizounko

dvé ptáčátek se k sobě tulí

a šeptá: Víc tě pomiluji

a vroucněj! milý, nezemru-li!

Na horách – jak sterým hlasem

ozývá se každá rána!

Rád jsem tě tam někdy slýchal,

bouře krásná, milovaná! –

Velebil jsem Tvůrce tvého

jako dvé těch ptáčat v lese,

vznešený tvůj hlas mi volal:

Buďte lepší, milujte se! –

Milujte se, milujte se,

bouř vás v jedno hnízdo svádí,

ona srdce otevírá –

bouř je láska, bouř je mládí! –

Jak byl bych rád tou bystřinou,

co přes úskalí s hor se valí,

kdy zablesklo se nad horou

a nad Šumavou mraky vstaly! –

Má pomněnko, jak se břehu

bych vzal tě ve svou náruč měkkou,

a hrdě vzepjal bych svou šíj –

pak byl bych velkou mocnou řekou.

A kdybych tebe nenašel –

hoj! hledal bych tě po všem kraji,

a rozmetal bych lidská díla – –

proto že mi tě ukrývají!