POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (III.)

Tichounký zavál větérek

a otevíral poučky květů,

přinesl písně ptáčatům,

přinesl jaro všemu světu.

Já tehdy ztratil jaro své

a odcházel jsem do ciziny;

za mnou hor modrých náruč šírá

se darmo s něhou rozevírá!

přede mnou dálné stíny –

stín ciziny, kraj jiný – –

Hle, zašuměla první bouř,

setřásla květů lupénky,

a kdy je vichr v náruč vzal,

kraj pro svou vesnu zaplakal, –

vše vadlo; svěží ostal jen

na ňadru mém květ pomněnky.

Mír navrátil se krajině,

však nevrací se jaro více.

Hrdliččin sladký mlkne zpěv,

a tiše lká jen žežulice.

A volá tišej, smutněj kuká,

jak slunko zlaté padá v hory,

a za červánkem zhaslým plujíc

luna se dívá v temné bory.

Svit její znám! – Kdy noční dech

vrcholky stromů zašelestí,

v korunách černých stříbrem píše

tu smutnou báj o zašlém štěstí. –