POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (IV.)

Kdy slunko prvně hory dálné zlatí,

budí se jejich lesy v záři ranní,

s jich tváře jako sen se volně mlha tratí,

a tichý úsměv ukládá se na ni.

Pták za ptáčkem v jich probudí se lůně,

a písně své hned každý najde znova,

že pásmo hor se zlaté rovná struně,

jež v sobě na tisíce zvuků chová. –

V hor půlkruhu, kde pláň se táhne šírá,

samotná, holá, černá stojí skála;

ta mlčky k oživeným lesům zírá,

ta nezapěje, byť tu věčně stála.

A větřík z lesů ozvěnu-li zbudí

u hlavy její, šedým kryté mechem,

ach, v této odumřelé skalní hrudi

i píseň nejsladší se stane bolným vzdechem!

A kdyby ta skála

mně na prsou stála –

sotva že tak by mi to srdce tížilo,

jak touha je tíží,

když oko pohlíží

k horám, kdy se šero ve kraj vplížilo;

a na západu

na mraků hradu

ta večernice tichá v obzor vstoupila,

jako by světlo

z komůrky slétlo,

kde k spánku ukládá se hlava rozmilá.