POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (V.)

Zůstaň mu věren, tomu lásky obrazu,

jak v chvíli roztoužení ti jej kreslí mládí!

Zůstaň mu věren, i kdy těžké bouře žití

tě k propastem, či v kouty chmurné svádí!

Dolinou úzkou, šerou skalní cestou

se béře poutník. Nebetyčné skály

zavírají mu obzor vůkol všady;

hradba tak ohromná, a on tak mladý!

A dostoupit i nejvyšší té hory,

s temene slunku v líce patřit musí, –

a darmo skály hrot a mdloba údů,

šalebná mlha, temno, touhu dusí.

Jen výš a výš! A smělej kráčí noha,

kdy stupněm jsou jí velikánů hlavy,

již volněj dýše hruď a srdce buší,

kdy oko šíře vidí do dálavy.

Hle, jak by v hloubi skal se život budil –

jich rysy v obzor vystupují více,

nad stinným úvalem, jak nad plnými ňadry

jim zvolna světlý ruměn barví líce.

V západě chmurném bledý srpek luny

jak volněj plul by, aby viděl slunce,

jehožto zlatý znak již obláčkové

letíce vzhůru nesou na korunce.

Vždy výš a výš! – jen ještě stupeň jeden –

a poutník – jako oslepený, stane:

Před ním, v dál nekonečnou, světla moře,

a nad růžovou pěnou slunce plane! –

Ta chvíle věčnáť! V ní duch nový zrozen...

Co přístrach noční? Chlad? Co mdloba těla? –

Ta duše věčný den v své hloubi chová,

jenž v horách – slunka východ vidět směla! –