POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (VI.)
Veplujte, stíny šeré, v duši mou!
Vždyť od hor mojich, z dálky od červánků
letíte ke mně na peruti vánků
večerním chladem, noční samotou! –
Ó stíny posvátné! Za století
Šumava střádala vás ve svém lůně,
a jste přec jako zvuk na sladké struně,
jenž pomine, jak duší proletí.
A po něm zůstane pak touha jen,
hluboká, jako základ oněch temen skalních,
a tesklivá, co mraky, jaké leží naS nich, –
sladinká, jako Šumaviných lučin vůně,
truchlivá, jako mlha v lesů jejích lůně, –
tak dojemná, co luny zář na jejím boučí,
zádumčivá, jak podzim, kdy se v horách loučí,
a marná, jako první lásky sen...
Tamo, kde z lesů tmavých objetí
na lučin koberec Mže vylévá se,
a v milém, jasném, vlahém podletí
osení již se vlní v plné kráse, –
lesnatá hora stojí, černá, zamračená,
Českého lesa první pevná stěna. –
V půlkruhu k jejím bokům, pokud oko stačí,
se menší lesné chlumky, její bratři tlačí, –
v jich lůně údol jako hnízdo ptačí;
a v něm, co bělounká by holubice,
lovčího zámku v dáli kynou líce. –
To z pohádky je čarodějná chatka!
V okolí jejím touha jme tě sladká,
a mocí nezdolnou tě blíž a blíže vnadí,
až v kruhu kouzelném tě síla tvoje zradí.
Pustinou lesní, přes omšené skalí,
tmou huštin, v důl, kde bystřina se valí, –
úvalem vzhor, kde bez šumu a dechu
bradaté sosny v kyprém stojí mechu, –
pak na vrch, kolem lesní kapličky,
kde s boží Rodičkou je oltář maličký,
a věčné světlo na oltáři
okénkem nízkým v noci září
co nad pokladem plamen bludičky, –
tam až k té kapli, kde dle řečí lidu
rytířův bloudí duch, jenž v hrobě nemá klidu –
tě kouzlo přivede, za letní noci,
kdy po korunách černých plachý měsíc uniká,
a dřímající skály budí nářek puštíka, –
jsi ztracen, hochu, – věčně, bez pomoci! –
Ze hlubin lesních, jako ševel snivý,
ti zazní nápěv tichý, jemný, tklivý, –
a hnedle rozvine se v píseň klokotavou,
jásavou – žalnou, unylou i smavou –
jenž projde v jednom tobě srdcem, duší, hlavou
a nežli mine chvíle –
tu po pěšince bílé
se objeví ti víly Šumavy:
Jsi náš, poutníče lesní, dumavý! – –
A srdce, které uchvátí,
to ony nikdy nevrátí.
Seděla tiše v kruhu sester svých.
A kdy již hovor nejživěji proudil,
a rozpustil se žert, i zvonil smích –
tu v její líc se jemný úsměv loudil,
a slídil kolem ústek růžových,
by také otevřel je k žertu spolně, –
a slídil kolem oček přivřených,
by rozhlédly se jasně, mile, volně.
Vzpřímila šíj. Tak jako laštovice,
v rej sester hledíc, k poletu se chystá.
Tak prostě ladné, mírné její líce,
a v pohledu tak volně přímá, jistá,
že sněhu pápěr, na tu padniv tvář,
by zarděl se, žeť ona jemnější;
a v její oko linouc, slunka zář
jen stala ještě by se krásnější.
Znala svou moc. Ta duše dětinná
však rozmarnému nedala se hraní;
byla to vonná lesní květina,
jež blaží tě, kdy mile patříš na ni,
a vítáš vesnu, jak ji ona hlásá, –
nevinnou duší, které heslem: Krása.
A jedno jí, zda ve stínu ji najdeš,
či bez pozdravu opět v dáli zajdeš, –
je vždy líbezna. Jen kdo ji marně chválí
a hladí, zví, že kvítko lesní – pálí! –