POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (VI.)

By Miloš Červinka

Veplujte, stíny šeré, v duši mou!

Vždyť od hor mojich, z dálky od červánků

letíte ke mně na peruti vánků

večerním chladem, noční samotou! –

Ó stíny posvátné! Za století

Šumava střádala vás ve svém lůně,

a jste přec jako zvuk na sladké struně,

jenž pomine, jak duší proletí.

A po něm zůstane pak touha jen,

hluboká, jako základ oněch temen skalních,

a tesklivá, co mraky, jaké leží naS nich, –

sladinká, jako Šumaviných lučin vůně,

truchlivá, jako mlha v lesů jejích lůně, –

tak dojemná, co luny zář na jejím boučí,

zádumčivá, jak podzim, kdy se v horách loučí,

a marná, jako první lásky sen...

Tamo, kde z lesů tmavých objetí

na lučin koberec Mže vylévá se,

a v milém, jasném, vlahém podletí

osení již se vlní v plné kráse, –

lesnatá hora stojí, černá, zamračená,

Českého lesa první pevná stěna. –

V půlkruhu k jejím bokům, pokud oko stačí,

se menší lesné chlumky, její bratři tlačí, –

v jich lůně údol jako hnízdo ptačí;

a v něm, co bělounká by holubice,

lovčího zámku v dáli kynou líce. –

To z pohádky je čarodějná chatka!

V okolí jejím touha jme tě sladká,

a mocí nezdolnou tě blíž a blíže vnadí,

až v kruhu kouzelném tě síla tvoje zradí.

Pustinou lesní, přes omšené skalí,

tmou huštin, v důl, kde bystřina se valí, –

úvalem vzhor, kde bez šumu a dechu

bradaté sosny v kyprém stojí mechu, –

pak na vrch, kolem lesní kapličky,

kde s boží Rodičkou je oltář maličký,

a věčné světlo na oltáři

okénkem nízkým v noci září

co nad pokladem plamen bludičky, –

tam až k té kapli, kde dle řečí lidu

rytířův bloudí duch, jenž v hrobě nemá klidu –

tě kouzlo přivede, za letní noci,

kdy po korunách černých plachý měsíc uniká,

a dřímající skály budí nářek puštíka, –

jsi ztracen, hochu, – věčně, bez pomoci! –

Ze hlubin lesních, jako ševel snivý,

ti zazní nápěv tichý, jemný, tklivý, –

a hnedle rozvine se v píseň klokotavou,

jásavou – žalnou, unylou i smavou –

jenž projde v jednom tobě srdcem, duší, hlavou

a nežli mine chvíle –

tu po pěšince bílé

se objeví ti víly Šumavy:

Jsi náš, poutníče lesní, dumavý! – –

A srdce, které uchvátí,

to ony nikdy nevrátí.

Seděla tiše v kruhu sester svých.

A kdy již hovor nejživěji proudil,

a rozpustil se žert, i zvonil smích –

tu v její líc se jemný úsměv loudil,

a slídil kolem ústek růžových,

by také otevřel je k žertu spolně, –

a slídil kolem oček přivřených,

by rozhlédly se jasně, mile, volně.

Vzpřímila šíj. Tak jako laštovice,

v rej sester hledíc, k poletu se chystá.

Tak prostě ladné, mírné její líce,

a v pohledu tak volně přímá, jistá,

že sněhu pápěr, na tu padniv tvář,

by zarděl se, žeť ona jemnější;

a v její oko linouc, slunka zář

jen stala ještě by se krásnější.

Znala svou moc. Ta duše dětinná

však rozmarnému nedala se hraní;

byla to vonná lesní květina,

jež blaží tě, kdy mile patříš na ni,

a vítáš vesnu, jak ji ona hlásá, –

nevinnou duší, které heslem: Krása.

A jedno jí, zda ve stínu ji najdeš,

či bez pozdravu opět v dáli zajdeš, –

je vždy líbezna. Jen kdo ji marně chválí

a hladí, zví, že kvítko lesní – pálí! –