POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (VII.)

Však nebylo to nikdy mojí snahou

Ti více říci, než mi v duši psáno.

Věř plně, dívko, řečí mělkou, vlahou

nebylo ještě nikdy milováno.

V mém oku však-li’s četla slova vroucí –

to uvěř jim, byť řeč ta tichá byla;

vždyť němy jsou i nebes hvězdy skvoucí,

a přec je píseň lásky oslavila.

Ty odvracíš se! Nevěříš-li na mne?

Či k žertu je ti touhy pohled snivý?

Pak i to písmo očí mých je klamné –

an podalo mi obraz nepravdivý...

Ne nikoli, já hřeším pochybností.

Studánka tichá dno nejhlubší mívá;

a dívka, která neví o milosti –

ta o lásce již nejhlouběji snívá. –