POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (VIII. JESEŇ.)

Obzore dálný! Rozepínáš náruč ke mně

a kyneš povždy s úsměvem tak jemně,

že nevím, vábíš-li mne ve své nitro stinné,

či zjev tvůj loučí se a pozvolna mi hyne? –

A tvář ta nad tebou, ta nebes klenba šírá

lazurem hlubokým tak soucitně sem zírá,

že nevím, kát-li mám se z jakés velké viny,

či plakat hořké slzy – pláčem sirotiny.

Proč se lesy rozžalily,

proč tak truchle zavzdychaly?

Proč je šedé mraky halí

jako roucho pohřební? –

Odletěla žežulice,

hrdličky tu není více,

odlétají zpěvní ptáčci –

léto milé umřelo!

Smutno polem, sadem, vískou,

všechno tuší zimu blízkou;

stromy pláčou v trávu nízkou

chladné slzy podzimní.

A kdy v tiché lesní hoře

havran černý zakrákoře,

jeť to také jako píseň –

ale píseň pohřební. –

Mraky se nebe pokrylo.

I roztáhly své perutě,

zastřely celou oblohu,

spočaly na ní nehnutě.

A za krůpějí krůpěj padla,

a přece země chladla – vadla –

k čemuže, bože rozmilý,

ty mraky slzu prolily? –

To bouře nejsou přívaly,

to sněhu nejsou závěje, –

a mraky nízko nad zemí –

přec těžky jsou ty krápěje?

A když se vítr zvedne volně –

jak povzdychlo by cosi bolně;

a mrak – to jako objetí,

a déšť – pláč matky pro děti...

Tak smutnou v každé jeseni

to béře na se podobu,

sténá to, pláče, jako máť,

an dítě kladou do hrobu.

A pak se k mrtvé zemi naší

z povolna bílý pokrov snáší – –

Kdo poví, čí to slýchám pláč?

Kdo loučí se? Kdo želí? – Zač?! –