POMNĚNKY

Dvé krásných očí

se do mých zadívalo

tak znenadání,

jak by je z ráje znalo.

Dvě krásné oči

se na mne zasmály –

tak náhle v světě –

než jsme se nadáli.

Já neviděl těla,

já neviděl tváře,

jen z očí se smála

radostná záře.

Jen jediný pohled

tak hluboký, sladký –

jen jednu vteřinu,

jen okamžik krátký.

A pak jsme se zase

rozešli letem –

těch očí už nespatřím

a sám půjdu světem.

A když na ně vzpomenu

na krásu tu prostou,

kam jenom pohlédnu,

tam pomněnky rostou.