POMNĚNKY. (1.)

Byl jarní večer, tichý jako mír;

Na západě se slunko blahem rdělo,

Když obnažené líce v chladný vír

Toužebných oceánů potápělo.

Zefyrové křovím zavívali,

Jak Světovidův dech provívá světy;

Jiskřící se vlnky objímaly

A růžové pohrávaly v nich květy.

Od břehu plavců veselé zpívání

Se k dalekosti neslo hladinou,

A z blízké vsi zádumčivé klekání

Se vznášelo večerní krajinou.

Nemožno zde zapříti srdce hnutí;

Horké tekly slze z oka mého –

Z květů zemských, z světla nebeského

Milostné vanulo mně zpomenutí!

Ó, vraťte se, obrazy minulé,

Jenž jste se dávno v mlze již ukryly;

Bolesti hořké, žely zhynulé.

A vy, jenž jste je věrně provodily,

Kanoucí slzy! – obnovenou mocí

Naplňte srdce, jměte mysl mou:

Bych zočil hvězdy mé dětinské noci

A mezi nimi vidu ztracenou!