POMNĚNKY. (5.)

Před náma pusté jevilo se moře;

My spolu na tichém jsme břehu stáli –

Noc kolem nás, jen po nebeském dvoře

Svědkové lásky, tiché hvězdy plály.

Tam čekajíce, až nám vzplane zoře,

Jsme osudnými vlnkami jen hráli;

Neboť se jitrem měla přiblížiti

Loď, v níž jsme oba chtěli odplaviti.

„Na šerém ousvitě, hle, člun se bělá,

Zachází noc – tys mojí, věčně mojí!

Buď slibu svědkyní, jitřenko skvělá –

Od tebe svět ni smrt mě nerozdvojí!“ –

Vstoupivší tebe v člun však podezřelá

Zanesla voda – milenec tvůj stojí

Na břehu samoten stíhaje tebe,

Již rozhněvané mu nepřálo nebe!

Marné čekání! Den a noc se mění;

Vždy stejnou píseň zvučí vlny zdmuté,

Žádná nehlásí tvé se přiblížení,

Zhluboka hřmí jen bouře hlasy duté.

Neslýchám úst čarovné liboznění,

Nevídám tváře nezapomenuté;

A ve snách jen kdy zrak můj pobluzuje,

Se obraz tvůj – kmit z ráje – mně zjevuje.

Kde, předměte ty lásky mojí vroucí,

Anděli strážný matné mé mladosti,

Kde tě objímá květů vzduch vanoucí,

By ke mně z blahé zavál dalekosti?

Marnáť má touha! – navždy uhasnoucí

V mlhách umírá hvězda tvé milosti,

A tisícero lamp na nebi skvělých

Jsou pablesky nadějí mně zmrtvělých!