POMNĚNKY. (6.)

Tedy se loučím s tebou, lásko svatá! –

Jen jednou srdce zde se zamiluje! –

Mně nebes zavřela se brána zlatá

A duše má se k zemi obracuje.

An dřímati nepřáno v tvém mi klínu,

K snům tajným spěji do šerého stínu

Večerních hájů. – Žádnéť tam svitání!

Jen z ohně, v mých co vlastních prsou plane,

Se světla, vlaha tamo mně dostane;

Zpomnění – mé jediné zabývání! –

Samoten stojím v chrámu šíropustém;

Jedinká lampa klenutím rozlívá

Nejisté světlo; hrůzojevným šustem

Zde onde stín z mrtvé mně doby kývá.

Jest-li to přízrak, či se pravda jeví

V nástinech nočních? – duše moje neví!

Však zajmuta přeludy podivnými

Se ztápí v obraznosti žhavé moře,

Tam zapomenouc přestálé již hoře,

Baví vlastními výtvory se svými.

Sama jen sobě věčně zůstavena

Neznáma světu jest i odcizena! –

Samoten stojím! – aj, kdož porozumí,

Co znamená samotným v světě státi? –

Na poušti strom v snu nočním kdy zašumí:

Viz ptactva sbor jej s hlukem oblétati;

I v středu moře samotné ouskalí –

Za vlnou vlna k němu, hle, se valí;

Kol luny hvězdy, kolem slunce světy,

V pustinách větrem zavanuté květy –

Jen na mé stezce společnosti žádné!

Samoten stojím! – Co mne provázelo

Jitrem, již za dne zase odcházelo,

Jak list po listu s větví opadává,

Kdy jeseň sešle první dechy chladné,

Až nahý kmen pro větrů hru ostává! –

Však ticho; obraz nade vše milostný

Před zraky moje často se stavívá,

Jejž blesk čarovný, vřelý, nebeskvostný

Jasností nevýslovnou ozářívá.

V pohledu naň se sílím, zašlé blaho

Se obnovuje: lásky světlo, vlaho.

Ty, již v své samotnosti oplakávám,

Se zjevuješ mi; ruku ti podávám;

Kamkoli jdeš, sleduji všady tebe.

Vyveď mne z bludů! – kde tys, tam je nebe.

Tys poesie zkvětlá z lásky hrobu!

Ty mne uvádíš v zlatou žití dobu;

Po boku tvém vystoupiv z tmy vezdejší,

Se odebírám v krajiny světlejší.