POMNĚNKY.

Překrásným snem se zdál mně život býti,

Pozemské sídlo rájem vznešeným;

Jen v blaženosti mnil jsem věčně dlíti,

V budoucnost zíral okem veselým.

O, kam se dělo jarní moje zdání?

Sotva zavála bouř ve vonný květ:

Již list po listu větrem se zahání,

A zcela jiný, změněný mi svět.

I mého snění obraz nejkrásnější,

Vidina má, kam ta se ztratila?

S ní blaho mé, s ní slunce nejjasnější,

S ní hvězda žití se odvrátila.

Nadarmo lkám, nemožno jí najíti,

Mně ztracenou již osud zpět nedá;

Její mi zář víc dráhu neosvítí

A temnou stezkou bloudí duše má!

Jen zpátky, zpátky, smutné zpomenutí!

Rozčilené mé srdce zničuješ;

Bolest budí se mi v tvém procitnutí,

Novým mi želem hled obkličuješ!

Poslední záře v temnotu když klesla,

Ach! ještě jednou jsem se pustil ven,

A v temném moři života, bez vesla

Plyna, jsem hledal ztracený svůj sen.

Však bouře divá v dálku mne zahnala,

Na pustý břeh mne vlny hodily.

Vidina má se víc neukázala

A žely mé se neukončily.

Znám osud svůj – neoželený zajdu.

Nechť! – krátký žel se v hrobě uleví;

A svou vidinu tam-li zase najdu,

Lepší než zemský ráj se mi zjeví!