Pomněnky.

O krásné sny, ó blahé sny,

sny radostného mládí,

zpomínka na vás odsud vždy

mne v dálné ráje svádí.

Tam bloudím s srdcem blaženým

a k pomněnkám se skláním,

jež k sobě zvou mne mileným

svým tichým šepotáním.

Kdes mládí mého milostná

ty dobo snů a hraní?

Kdes chvíle ty přeradostná

matčina celování?

Kde jste, vy druzi milení,

s nimiž jsem sobě hrával?

Kde jste, motýlci ruměnní,

za nimiž jsem se hnával?

Nic v pozemském nás životě

tak mocně neblažívá,

jak sirotkům kdy v samotě

nám láska hruď zahřívá.

Tuť srdce s celým srdcem svým

se k bytosti té vine,

a ňadrům bolem stísněným

hned nebes rozkoš kyne.

Však běda – ach – kdy v hrdosti

se od nás děva točí –

běda – kdy ve chrám milosti

nám ďábel pýchy vkročí!

Tuť mžikem ráj náš ztroskotán

se k nohoum našim ssuje

a duch si ve prach pošlapán

úšklebek opakuje.

Kdo nezakusil lásky žal,

ten šťastným můž’ se zváti;

kdo nikdy láskou neplakal,

ten může vždy se smáti.

Nechtěj však nikdo srdci lát,

jež v lásky žáru hyne –

jinak tě věru ani kat

si k srdci nepřivine!

O přátelství – snů mladických

ty růžotkaná pásko,

ty dcero duší panických,

mládcova první lásko.

Jak tebe vroucně pěstuje,

než klam mu sny ty zvrátí;

jak vše ti mile věnuje

a vše chce pro tě dáti.

Tu přítel však se milený

pojednou v zrádce změní,

a v blankyt mraky zkalený

ráj zvrátí tvého snění.

A ten, jejž tak jsi miloval,

pro nějž jsi chtěl i mříti,

tvou lásku k lidstvu pochoval,

nechtě ti bratrem býti.

Tu oko tvé se zakalí,

v něm slza žalu plyne,

srdce se v smutek zahalí,

a teskně k ňadru vine.

I prchá, krok-li uslyší,

bojíc se lidí zrádných – –

a než se bol ten utiší,

dlíš v rukou smrti chladných.

Za mládí jaré svobody

neznal jsem jiné slasti,

než znát se učit národy,

jich bohy, řeč a vlasti.

Pilně jsem povždy studoval,

kdo z nich je nejšťastnější,

a hle – když jsem domudroval,

byl to ten – nejhloupější.

On neznal krásy vlasti své,

ni krásy mluvy svojí;

on žil ve věčné temnotě

jen vášním svým a boji.

A když ho soused podmanil,

nezalkal pro svobodu,

mžikem se v jiný proměnil,

a bylo – po národu.

Nejnešťastnější pak, co žil,

byl národ jarý, mladý,

jenž k slávě se byl narodil

a znal své vlasti vnady.

On znal i kouzlo svobody

a svatá práva svoje,

i zmužile prv s národy

se pouštěl v svaté boje.

Leč když ho soused podmanil,

tu pozbyl on své síly,

zapomněl, jakým druhdy byl,

své strážné ztratil víly;

a tiše jen v své porobě

povzdechy k nebi sílal,

nevztýčiv se ni v hrdobě,

kdy drzý vrah mu spílal.

Nad tím se duch můj zatrudil,

jak bych byl synem jeho,

zaň prosil, by se probudil,

a ze sna povstal svého;

jej přivinul jsem ku srdci

a zlíbal jeho líce – –

národ pak, tak se zdálo mi,

nepovstal nikdy více!

Byl však to jenom trudný sen,

zač nebi díky vzdávám;

vždyť milený pak národ ten

v bdění teď nepoznávám.

I vidím, jak on spoutanou

svou ruku k nebi zdvíhá,

kdež se mi na uvítanou

zář růžná spásy míhá.