POMNĚNKY.

Jak dnes ji vidím v prostřed potoka

stát na kameni. Pomněnky má v dlani

a můstek zmizel. Dýchá z hluboka

a zrak můj v sladké rozkoši tkví na ní.

Co nyní? Ah! Střevíček promoká!

A dosud zřím, jak zbaviv rozpaků

to bledé dítě vedl jsem je k stráni

po úzké stezce v snětí soumraku,

když červánek již v posledním byl plání.

Jí z očí planul díků paprslek,

já třásl se a zmaten šeptal: – Prosím!

Ó modré oči! Jaký žár a vděk!

Ó vzpomínky! Teď slzami vás rosím

a s bázní, úzkostí si v srdci nosím

dvé nevadnoucích pomněnek.