POMNÍK.

„Ty starý hrobníku, tys němý,

když o starém chcem slyšet hřbitově,

kde rovy srovnány jsou s zemí

a jediný jen pomník na rově.“

Máť hřbitov, děti, pamět krátkou,

stár, zapomíná také do hola,

jak ospalý bdí nad památkou,

už sám je s mrtvolami mrtvola.

Pak marné všecko naše ptaní,

kde byli, jež bral v noclech, za hosti:

rod, jmeno, statek, zaměstnání –

tu vizte, ukáže vám na kosti.

Jeť k smíchu mně ten kámen bílý,

že ještě chce si hráti na pomník,

ten šlechtic zchudlý, pošetilý,

jenž neví, že je dávno nebožtík.

Byl anděl kdys, teď kus té hlavy

mu v blátě s lebkami se kutálí,

měl těžká roucha, zlatohavy,

teď v cáry mu je větry zcuchaly.

Kdys nápis měl, a čas mu brouskem

až k nepoznání slova ubrousil,

měl křídla, čas je kus za kouskem,

jak ptačí pírka škubal, potrousil.

Měl pochodeň kdys v ruce jedné,

měl v druhé k právu pozdvižený meč –

teď lidské oko nedohledne,

nač chtěl si svítit a nač míti seč.

A přec chce mluvit? Jedno jmeno,

nechť jmenuje jen jedno století,

jež v hroby tam je rozloženo,

a pohne celých věků pečetí!

Čí byly rozryté ty rovy,

kde v nepořádku všeho stavu hnát,

vrah, lotr, dcera, otec – kdo ví,

co líbá se tam za noc nastokrát!

Kdo byli, kdo? Snad žilou naší

plá krev jich, z věků k nám až scezená,

snad naše ptaní, milí braši,

je poslední jich v světě ozvěna.

Nic neví. Jest to mluvka prázný,

k nám z mrtvol jen se hlásí o slovo,

a přemluví jen živé blázny,

že jím ti mrtví živnou nanovo.

A to jest pomník! Zejtra s pluhem

jde oráč, hroby zorá do řádků,

zrn zaseje, vše bude luhem –

komu že pomník stál tam v památku?