Pomník lásky.

V starém parku francouzského střihu,

ve rondelu starých vetchých lip,

krov jichž ani v třepetavém mihu

nepronikne v létě slunce šíp,

čtyřhranný ční kámen mramorový

s písmem zlaceným – dnes vybledlým,

psáno na něm dojemnými slovy,

prostou prÓsou víc než podá rým.

O přátelství řeč tu mluví tklivá,

o rozkošech lásky nevinných,

o útěše, která sladká, snivá

stékala zde ve slz ručejích,

o neštěstí, které stihlo oba

a jež třetí oplakával zde,

s celým kouzlem, kterým zašlá doba

mluví k tomu, jenž kol cizí jde.

Jistě starou lásku cítí zvolna

po tak dálném čase každý plát,

cizí láskou náhle vlastní bolná

v srdci ozve se a začne lkát.

Tklivá chvilka do všednosti žití,

skoro odtrhnout se – nelze mi...

Z dálky starý zámeček sem svítí

s otlučených soch svých tvářemi.