Pomník sv. Bedy.

Žízní prahnul po smrti mnich Beda.

Jak list žlutý, houby plíseň šedá

tvář se tměla, do níž hlubným rádlem

vepsalo již stáří hrobu znaky;

hlava schýlena a v důlku vpadlém

studánky jak zasypané v lese

vichrem žití zhasnuly již zraky.

Každým dechem, u cíle že blíže,

jásal mnich, že těla prchne tíže,

že jak volný vězeň v hymny plese

ku výšinám, ku Bohu se vznese,

jehož jménu všecky žití snahy

zasvětil – však nadarmo muž svatý

volal smrt, ta cely jeho prahy

míjela, v dál bludnými jen chvaty

míříc. Proto prosbu jednou tklivou

Beda šeptal k otci nebeskému:

„Kdy v můj koráb holubičku sivou

pošleš, Pane, abych k věčna lemu

přistal blaze u břehů tvé říše?

Zachvěj stromem mocnou svojí vůlí,

uzralé by plody spočinuly

v klínu tvém, jenž milostí plá s výše.“

Slyšel Bůh a do snů noci příští

jak dech růží slova s retu prýští

andělu, jenž v ucho šeptá tiše:

„Potřeba jest tvého žití Pánu,

moc by jeho zjevila se světu,

ale věz, až balvany skal, hory

mluvit uslyšíš, pak žití metu

dosáh’ jsi a ráje věčnou manu.“

Se příchodem růžolící zory

podivný sen vesel vypravoval

Beda bratřím mnichům; mocnou věrou

jak dub hrdý čněla jeho duše

k nebesům, však ostatní jen hluše

vyslechli, neb v srdci každý choval

v kukli můru pochybnosti šerou:

„Starý jest, duch bludičkou jen kmitá,

hříčkou snů jak osyka se zmítá,“

v hloubi myšlének jen k sobě děli. –

Dnové mizeli, jak zrnka v časů moři.

Přišlo jaro, slunce paprsk skvělý

pták co tažný; jeho blahou zoří

zima stáří roztála i ledy

v duši mnicha; ozvěnou jak dálnou

snové žití do myšlének bravu

zvonili a s radostnými hledy

lepíce tuch hnízdo v chorou hlavu,

zpěv skřivánčí ve hruď nesli žalnou.

Zvolal slepý Beda: „Bratře, druhu!

propůjč zrak mi, ruku svoji družnou,

sprovodiž mne do kvetoucích luhů

přírody a v náruč jara růžnou.“

Mnichem mladým veden ze kláštera

Beda kráčí do polí a lesů.

Kříšťalem vzduch hořel, den byl slunný;

paprsky jak tětiv zlaté struny

míhaly se, hrdla ptačí sterá

moře písní, vzdechů, tužeb, hlesů

rozvlnila chodců nad hlavami.

Beda mlčky kráčel, jenom časem

vzhůru hlavu, slepé zraky točil,

na nebi kde slunce hrály plamy,

jako květ, jenž světla váben jasem.

Pojednou mnich mladý, vůdce, zočil

vhodné místo k odpočinku zvoucí.

Hluboký důl do dáli se šíří,

u nohou jak pilíř na pilíři

balvanů se hrady kupí pnoucí

v břeh až tůně, do níž lesů tlumy

mračné stíny stelou, údol kolem

stuhou svěží v lásce spínajíce.

Při pohledu na skalnaté chlumy

Bedova snu vzpomenul mnich mladý

a již úškleb vyhoupl se v líce

z duše nevěřící, motýl zrady.

Když pak lesů zazvučely šumy,

k starci děl: „Hle zástup spěchá dolem,

by jak ptactvo sbíral zrnka zlatá

z úst tvých svatých, buď mu apoštolem!“

Povstal Beda, k hluchým obrům skalným

počne mluvit – postať vzrůstá náhle,

vichrem nadšení jak druhdy valným

chví se duše, tváře jiskrou vzňatá –

zprvu zticha, jakby křídla spolu

v zeleném se střetla ve vrcholu,

potom bouřně, jak by vichor táhle

zadul v snětve, lámal suché, zpráhlé.

A jak bouře zvuků směsí hněvnou

jednou vlnou nade všecky zjevnou

ob čas hřímá jedním mocným dechem,

v Bedově tak řeči věrou žhoucí

nad myšlénky všecky dlouhým echem

jedna zněla bouřlivěji stále:

„Bůh jest láska, Bůh jest všemohoucí!“

Když pak skončil, divem nenadále

život vzbuzen v balvanech a skále,

spousta obrů mlčelivá, pustá

šumem burným otevřela ústa:

„Amen, svatý Bedo! svorně s tebou

koříme se Pána před velebou.“

Ale k nohám Bedy hrůzou jatý

klesá mnich a ruce k prosbě zvedá:

„Odpusť rouhači, ó muži svatý!

spas mne, spas! mně třikrát běda, běda!

ne lid zbožný, skály promluvily,

odpusť, Bože!“ – Nedomluvil – rázem

jako stéblo sežehnuté mrazem

tělo, hlavu beze vlády chýlí – –

zkameněl. – Tam na temeni skalném,

kde mnich rouhač v sochy sklonu žalném

ruce spíná, bratří do mohyly

svaté tělo Bedy uložili.