POMPEJUS.

Jel od Farsalu. V prostém šedém plášti

a s hlavou svěšenou. Zrak maně díval

se do krajiny pusté, sešeřené,

však neviděl jí. V hlavě bouřilo cos

a dunělo – však ani jedné jasné

myšlenky nežilo tam. Ani jedné

naděje slabé, ani upomínky,

ba ani smutku. Hlomozné jen prázdno,

jak bývá v mracích po zahřmění hrůzném.

Prst jezdil zvykem v rozcuchaných vlasech...

A jak by někdo verš byl vzkřik mu v lebku:

– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –

tak bloudí verš ten nyní prázdnem hlavy:

– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –

od stěn se odráží a padá na rty:

– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –

a ze rtů zas se v prázdno lebky vrací:

– železné srdce, já vím, neseš v hrudi –

Verš mimovolný... slova bez pocitu...

vzpomínka z Illiady... mroucí Hektor...

Jel zvolna. A kraj víc a víc se šeřil.

Oddychal lehce, neboť hlubší výdech

vyrazit nemoh. Nestaral se, kam jet.

Jel, kam jej kůň nes. Jeho kůň šel volně

a rozvážlivě nohu po noze klad

na půdu kamenitou. Kýval hlavou,

díval se klidně moudrým pěkným okem

v pravo i v levo a šel na jisto tak

houstnoucím šerem, krajem rozervaným,

jak o jistém by cíli cesty věděl...