Pomsta Apollinova.

Ze zdrojů víly, ze skal vyhnal duchy,

vše kácel v prach, co hřálo poesií,

a roucho zářné symbolu, jímž kryjí

se velké pravdy, zdeptal k pravdě hluchý.

Co jemu věštců dumy, sny a tuchy,

i proti bohům s drzou povstal šíjí

a hlásal: V slunci, jež zem lačná vpíjí,

prý neplá Apoll, žhoucí škvár to suchý.

Však velký bůh jak druhdy tam před Trojí

vzal obrovský luk na plec a v toul sáhnul

a střelil – zlatá struna zazvučela.

Pad’ mudrc k zemi, v slunce žhavém znoji

snad v chvíli, kdy se ve tvář pravdy nahnul,

jej nesmrtelná boha sklála střela.