Pomsta gnomů. (I.)

Mab, mocná paní, jak čtem u Shakespeara,

jež smrtelníky, když je spánek svírá,

pod nosem šimrá koncem bičíku,

v svém povoze přes mou skráň uháněla,

čímž do pohádky zaklela mne zcela.

V mé duši zpívá tisíc slavíků.

Vzpomínka vzlétla jako holub sivý:

kde octnul jsem se! Bože, jaké divy!

ten ptačí zpěv, šum stromů, vůně chlad!

ty hluboké a zádumčivé stíny,

se starých soch visící pavučiny –

toť romantiky pustý sad!