Pomsta gnomů. (IV.)

V tom všem zas žiju, a Mab, mocná paní,

tím vinna jest, proč jela v chvíli ranní,

kdy sen mne obejímal, přes mou skráň;

proč v pavučiny mých dum směle sáhla

a dráhu zářící jich tísní táhla,

jak slunce svit přes mračnou vodní pláň.

Nač vzpouzet se? – jsem v rukou jejích děcko,

vše zázrak jest mi a zas věřím všecko,

a pouhý rozmar moje Musa teď;

on halí, stajen v pestré květy rýmu

mou píseň v modrém cigaretty dýmu,

jak do břečtanu starou zeď.