Pomsta gnomů. (XII.)

A nejstarší, jenž ostatním stál v čele,

jal volat se, hlas jeho zvučel ztměle

jak v suchých listech pozdních větrů svist:

„Měj, mocný pane, s námi slitování!

Bouř chytila nás na daleké pláni,

tož daleko od našich rodných míst.

Sněm odbývali jsme tam na pasece

pod starým dubem, jenž se zhlíží v řece,

však náhle blesk mu srazil kmen i snět;

co zbylo nám, než na útěk se dáti

a hledat skrýš – však blesk neustal pláti,

déšť padat a hrom burácet.