Pomsta gnomů. (XIV.)

Juž domluvil. Dav dole čekal tichý,

však Sibo nemoh’ zadržeti smíchy,

tak zvláštní zdál se jemu tento žert.

Zřel na ty hlavy s purpurovou kápí,

jež stále větším proudem liják stápí,

a myslil v duchu: Chaso, vem tě čert!

A smál se nahlas, smál se, až za boky

se chytal smíchem, déšť se valil toky,

hrom burácel, blesk lítal plamenem;

on poklidně se opřel o zábradlí

a smál se, v zrak až slzy se mu kradly,

a zavolal pak: „Víno sem!“