Pomsta gnomů. (XL.)

Zas Guntram vítěz; to v něm nejvíc vřelo,

když jeho hněvné oko z dálky zřelo

těch věnců déšť a davu nadšení.

Ten Guntram, ten měl Hildu obejímat,

na jejích ňadrech po vítězství dřímat –

ó zoufalství! to věru k šílení!

V tom náhodou šlo malé dítě polem,

snad na jahodách bylo; kráčí kolem

a „Pozdrav pán bůh!“ řekne rytíři;

ó div! jak by se s oře kouzlo zvedlo,

juž hnul se Sibo, skočil rázem v sedlo

a přímo k hradu zamíří.