Pomsta gnomů. (XVII.)

Však myšlenka, že sličná Hilda zítra

má jeho být, zas všecky chmury nitra

mu zaplašila jako zázrakem;

byl klidný zas – co zloba skřítků jemu?

měl zítra patřiti v tvář slunci svému

na svého žití nebi bezmrakém.

Zas pohár zved’ – však nový hlahol trouby

mu padl v sluch i strachem v srdce hloubi;

leč klidně zří a k dveřím zamíří:

v nich objevil se herold v zlatohlavu,

před Sibem v úctě uklonil svou hlavu

a podal psaní rytíři.