Pomsta gnomů. (XXXII.)

Před Hildy hradem za svítání stáli,

a kde se cesty pod ním křižovaly,

tam rychle kořen zakopali v zem;

na místo, odkud nejlíp vidět bylo

na pole turnaje, nechť přes tvář lilo

se unavení potu ručejem;

než vyšlo slunce, dokonali práci,

a jako hvězda za hvězdou se ztrácí,

tak rychle vespolek se ztratili.

Ten pod kámen vklouz’, ten pod zkvetlý šípek,

list tomu stačil, tomu hroudy cípek,

jen oči jejich svítily.