Pomsta gnomů. (XXXIX.)

Tu Sibo vzpomněl si na hrozbu gnomů;

zří kolem: vskutku listím keřů, stromů

sta škodolibých, sivých očí plá,

a ostrý smích zní na vše strany kolem.

Co dělat? Hněvem, nenávistí, bolem

byl unaven a jeho ruka mdlá,

a klidně vzdor juž přemoh’ jeho hoře,

pěsť zaťal, opřel se o sedlo oře

před hradem, jenž byl jeho štěstí hrob.

Tam zase trub a bubnů břeskné zvuky,

a nový křik; – ó jaké vystál muky!

a zas ten výsměch plný zlob.