Pomsta gnomů. (XXXV.)

Pan Sibo křik’, bod oře ze vší síly,

Trh’ uzdou, klel a zas jej hladil chvíli,

leč darmo – z místa oř se nehýbal;

jen zádumčivě sklonil krásnou hlavu,

dnes plnou skvostných per a v zlatohlavu,

a plaše kolem zřel, jakby se bál.

I bodal Sibo znova jej, až na zem

krev v kapkách tekla, potom skočil rázem,

vzal za uzdu a vésti sám jej chtěl;

však marná práce, kůň šel as pět kroků

a náhle, jakby splašen v bujném skoku,

zpět skočil, frkal a se chvěl.