Pomsta.

Král starý z Armoriky

svůj celý svolal dvůr;

kol pěvci s bojovníky,

v jich střed

na trůn svůj kamenný sed’

a vzdychl: „Helmaladur!

Ty světlo mé, má dcero,

jak nebe přísné jest!

sníh na vlas pad’, v zrak šero,

a hrot

samoty v hruď se mi vbod’;

to příliš krutý trest.

Z mé ruky meč juž padá,

štít nezvedne má dlaň,

zrak darmo ve tmách bádá,

jen ruch

mořských vln bije v můj sluch,

a níž má klesá skráň.

Jak mohl zpěv mé dcery

jak zlatý paprslek

vyjasnit svět můj šerý!

Jak rád

hlavu mdlou na ni bych klad’!

Teď proklínám svůj vztek.

Na kamenném svém trůně

chci umřít jak můj děd

Ať zpěv se snoubí struně,

ať rév

v pohárech šumící krev

se blyskne naposled!

Však hruď mou trojí hněte,

mne trápí ještě teď,

kdo byl ten mladík, rcete,

jenž strh’

s beder mých plášť a s ním vrh’

se v Sasů hustou zeď?

A Balt když protkal vlny

večera nádherou,

kdo byl ten odvahy plný

syn step,

Vikingu přilbu i leb

jenž rozštíp’ sekerou?

A u Dunkirchu v pláni

když byl jsem zraněn, zbit,

kdo v žízně palném plání,

ač sám

poraněn, plazil se k nám

a v přilbě nes’ mně pít?

Jen to mne ještě trápí,

kdo o něm dá mi zvěst;

v sny darmo duch se ztápí...

Svůj hrad,

korunu dal bych mu rád,

jí nejhodnější jest!“

Tu z bojovníků davu

se řítí mladík, lev,

klekne a skloní hlavu:

„Jsem syn

dcery tvé, již v lesů klín

tvůj divý vyštval hněv!“

Král s trůnu rázem skočí

a divě zakvílí:

„Ó noci mojich očí,

jen svit,

bych mohl v tvář jemu zřít,

jen paprsk na chvíli!“

A líbal svého vnuka,

něm stál kol celý dvůr.

Jej nevidět, ó muka!

ó ples

ku srdci tisknout jej! – kles’

a vzdych’ jen: „Helmaladur!“