PONĚVADŽ VÍM...

Poněvadž vím, že přijdeš, modlím se k nebi,

aby mi požehnalo,

aby mé úrodě

v živelné smyslů pohodě

dozráti dalo

v zlaté, nádherné klasy,

vonící příštími chleby.

Poněvadž vím, že přijdeš, ruce své spínám,

abych byl hoden tvé zázračné krásy,

abych si tebe zasloužil

a abys mi potom zůstala, když tak jsem se po tobě natoužil;

abych tě neranil tuláckým,

zahořklým srdcem svým...

Abys mi nezašla jinam...!

Poněvadž vím, že ke mně přijdeš, mou touhou zvána,

domlouvám nebi, aby to bylo letního rána

v kraji, daleko od lidí,

kde nikdo do srdce nevidí,

někde v lese,

kde vysoká tráva po lýtka stromům pne se,

kde tetřevi s vonících modřínů

melancholických odstínů

pomalým letem veslují vzhůru;

kde úlisný lišejník, nerušen,

své smyslné slasti si hledí jen

a miluje vlhkou, bobtnající kůru.

Nebo, aby to bylo někde v kraji,

kde zlaté dlaně slunce hrají

zvonkovou hru nerozvitých, bílých květů třešňových,

usmání vůně, píseň a smích.

Aby to bylo někde v kraji, kde nikdo do srdcí nevidí,

kde bůh člověku tůň smyslů závidí,

hru svalů, žár vášně, slast hříchu.

Někde v tichu,

kde bych sám sebe odprosil,

za to, že jsem své srdce dost vysoko nenosil,

za své lačné, nenasytné, nerozumně štědré mládí.

Za to, že, žíznivý, do dna jsem vypíjel číši,

která nebyla moje, s kterou jsem čekat měl na tebe,

až na moji létem zprahlou, polní cestu vyjdeš –.

Poněvadž vím, že přijdeš,

volám svoje tiché prosby do nebe,

z ústraní smyslů, ukryt ve své nedočkavé skrýši,

v níž se prudké srdce těžko s půstem lásky kamarádí...

Aby to bylo letního rána, někde v kraji,

kde zlaté dlaně slunce hrají

zvonkovou hru nerozvitých, bílých květů třešňových,

domlouvám nebi, tich...,

– poněvadž vím, že přijdeš...!