PONOCENSKÁ.

Tu když jsem sám a ticho keřů

mne zvonem hlubin potápí,

si vznítím louč a žaltář béřu

a srdce už mne netrápí.

Za pocestné... Kdož v hanbě úpí...

A za zbloudilé matrosy...

Můj vlastní věk, jsa příliš tupý,

se o přímluvu neprosí.

A za hněv církve... Za obilí...

A za vojáky ve zbrani...

Tu u chalupy zase kvílí

vše jímající klekání.

A tu je čas, kdy louč se láme

a nutno vkročit do noci...

Ach, žijeme a umíráme,

si nevědouce pomoci.