PONTIFEX. (I.)

Již plamen praskal kolem oběti

a černý dým se valil z hranice.

Na stupních oltáře stál pontifex

a čekal s hlavou rouškou zhalenou.

Chvílemi pohled jeho vyběh ven

přes holou hlavu starce císaře,

jenž v zlatém křesle tiše spočíval,

přes hlavy senatorů, helmy gard

a lidu shluk, jenž plnil Kapitol,

a přelét města kus, jenž jevil se

ve výseku mu mezi sloupovím:

V modravém světle lednového dne

dřímala střech a stromových vln spleť

a mdle se leskly barvy kupolí,

kov soch a zlato hlavic sloupových –

a zmdlelý pohled kněze vrátil se

do kalných očí, jež se přivřely.

Pak praskot žáru přešel v syčení

a plamen čistý, zlatě krvavý,

bez dýmu, začal hýřit v oběti.

Tu ruce vzhůru rozpjal pontifex

a patře k nebi volal slavnostně:

– Ó Jove Kapitolinský,

ty římské moci ochránče a zakladateli,

ty, Gradive,

a ty, ó Vesto,

ostřihatelko plamene i domu,

vy bozi ostatní i bohyně,

již jste moc římskou vyzvedli

z počátků malých k výši úžasné –

k vám volám jménem Vlasti:

ó zachovejte, ochraňujte dále

tu říši,

císaře našeho a pána

Augusta Imperatora Galbu,

by ve zdraví a slávě dlouho panovati ráčil

k oslavě vaší,

k našemu blahu a štěstí,

a dopřejte nám

– až dojde jedenkráte cíle žití svého,

tož účastenství blaženosti vaší –

nástupce jemu podobného,

v jehožto ruce

tak blaze bude světu,

jak blaze se mu nyní žije.

Ó splňte zbožná přání naše,

bohové věční! –