Pontifices.

Tmou věků, jež se přes kraj země valí,

jdou v oblak světlý, v nějž se Bůh sám halí;

jdou vždycky k výsostem a vždycky k předu,

žár mystický jim hoří ve pohledu.

A pevně kráčí řada jejich stkvící,

ať k oltáři se berou, ku hranici;

jim nezachví se nikdy v mdlobě noha:

což cesta jim! vždy najdou svého Boha!

Kde berla jich se hvězdou ve tmách zvedne,

jdou zástupy, jdou moře nepřehledné;

jak stáda věrná za pastýři spějí,

jež slzou plá neb krví, po šlépěji.

Kdo pravdy lačni jsou, jim ze své dlaně

hned divem Božím učiní stůl Páně;

jich rty jsou otevřeným skály bokem,

zkad milost řine živoucím svým tokem.

Jak se Sinaje, v němž se pne poušť holá,

zas po staletích Bůh tu lidstvo volá;

ne v blescích mluví, které drtí v děse,

však v lásce, jež i život v oběť nese. –

Tys jedním z nich! nám vznešený jdeš v čele;

Bůh nutí nás Ti zvolat: „Archanděle!“ *)

a „Příteli!“ chce zrak Tvůj přelaskavý,

však srdce milující: „Otče!“ praví.