Pootavské vísky.

Oj, krásný je ten horský svah,

kde Otava má hnědá

jak děvče bloudí po nivách,

když hochu kvítí hledá;

jak topas je ten její klín,

v němž blýská se rej pstruhů,

když bílé hvězdy kopretin

hruď smavých zdobí luhů.

A na těch luzích napořád

vsi pěkné jsou a sady,

ó jak bych je měl z duše rád,

mé kdyby dbaly rady;

však ne a ne! Ej, plakal bych

a hruď mám plnou vzlyku,

že z lidí ondy zrnitých

pýř roste lhostejníků.

V těch očích není už těch střel

a čarodějných blesků,

jichž silou zpupný říšák mřel,

když osul „Zlatou stezku“;

ten tam už nadšený je vzlet,

jímž v boji velkolepém

Čech jako žezlem všechen svět

i s králi ovlád' cepem.

Víc nejsou muži zde, ó žel,

než bez plamenů krby,

a vyklenutý místo čel

jsou od poklon jen hrby;

duch svatý opelíchal v nich

a sotva křídla vleče,

jen kde je věnec, nebo vích,

v křivd potvory se seče.

Lid, místo pěstí do nich bít

a bránit, co nám svato,

jde za oceán otročit;

ej, boží blesky na to!

Nač vrahům záda obracet?

radš hrdě vypnout prsy,

ať uzří na nich všechen svět

ran purpurové trsy.

Čech při právu stůj jako stál,

a při trpících davu,

nechť za ty poklady by dal

i vlastní svoji hlavu;

dej bratrům v příklad ji a žas

a dej ji bez lítosti,

vždyť nový mstitel vstane v čas

z tvé krve a z tvých kostí!