Popelář.

Ve tmě vyrost z mládí, sirotkem jsa záhy.

Nepoznal v svém nitru nikdy lásky vláhy,

která z prsou matek v hruď a srdce kane.

Znal jen hlad a zimu, rány, bídu mnohou.

Nikdy paprsk nepad v srdce zanedbané,

kolem sebe zřel jen smích a pohrdání,

lásky nepocítil, nemaje ni zdání

na světě že lidé milovati mohou.

Chudý duchem, srdcem, sílu měl jen v pěsti,

nechápal svou bídu, aniž cizích štěstí...

Sotva vyrost z dětství, posetého hložím,

stal se popelářem. V tmě a děsném žáru

téměř zapomněl, že na tom světě božím

touží lidé, září slunce, šumí lesy.

V podzemní své chodbě sotva povšimne si,

kterak popel padá do vetchých mu cárů.

Druhů úsměšky vždy úsměškem zas splácel,

s prázdným kolečkem když pod kotle se vracel –

do výklenků zděných, plných vřelé škváry,

kam se s roštů za ním stále jiskry točí.

Zde nic neslyšel než v kotlích hukot páry,

a tak zvykl přítmí, které tady vládlo,

že když vyšel ven, a světlo v tvář mu padlo,

jak by bleskem stižen vždycky přivřel oči...

Jednou topič starý za ním do tmy přišel.

Začal vyprávět, sám co byl v škole slyšel,

a co v knihách vyčet: O lidstvu a světu,

o svobodě, vlasti, o národa právu.

Leč náš popelář, tah bolestný kol retu,

vytřeštil naň hled, pak jak by kol cos létlo

rukou mách’, a jak by náhle uzřel světlo

přivřev obě oči tupě svěsil hlavu. – –

Ó, ty nešťastný! Co lidstvu všemu skvostem,

to co hvězdou hoří i v tom srdci prostém:

Jiskra poznání neb aspoň touha po ní,...

o to’s oloupen... Ó bído, kterak děsíš!...

Zda kdo zastaví, a zda se k tobě skloní?...

Ubohý, ty’s hrozným společnosti hříchem!

Slep a hluch jsi v duši, objat tmou a tichem,

lidstvu, jež chce výš spět, ty se k patám věsíš!

Dokud také bídy v lidstvu obraz jedin,

ať již s tváří děcka, ať již v rámci šedin,

dokud jediný jen člověk strádá v stínu,

jediné jen dítě po poznání práhne:

byť i lidstvo mělo křídla cherubínu,

sílu Titanů, jež bouří k nebes trónu,

jednu vůli jen ve srdci milionů,

zjev ten lidstvo zas svou tíží s výše stáhne.