POPELEC (I)

Jak by za mnou zavřely se dveře,

jak by za mnou ležel starý svět;

kudy teď můj krok se v dálku béře,

nový, netušený jak by zkvet’.

Mír se klade v duši, uklidnění

jako moře náhle po bouři

a v něm blankytu jak zrcadlení,

slunce jas nic nechmouří.

Vidíš duši na dno, ani hnutí

nezakalí křišťál těchto vod;

je to v Bohu sladké spočinutí,

je to jako nejslavnější hod!

Jak bys náhle spustil kotvu ke dnu,

lodi zastavil tu dlouhý běh;

a co zdálo se ti v nedohlednu,

země zaslíbená – ejhle, břeh!

Usmíváš se jako v blahém snění,

jak když ptáku otvírá se klec;

svět co bylo, lásky plamen mění

ve tvých očích v pouhý – popelec!