POPELEC

„Vodo, vodičko křišťálová!“

To poustevník prones ta jitřní slova,

když z chaty své v lese vystoup ven

a nad studánkou stál nakloněn.

Mladému slunci poctu vzdal,

do třpytných vln se pousmál,

klek, jak by u oltáře sloužil,

v průzračný pramen své vědérko vhroužil,

vody nabral, sáh nábožně do ní,

cítil ji, chladnou, jež čistotou voní – –

Vtom za sebou zaslech dusot koní,

frkot, praskot a necudné lání,

škytání, drnkot a halekání.

To rytíř a jeho panoš byl.

Před poustevníkem seskočil:

„Aj, ráno ses, otče, s lože zved!

My teprv ráno jedem zpět.

Tři noci už piju a tolikéž dní.

Jak necítit“, ušklíb se, „pokání!

Je psáno, že hříšníku se sluší

nadlehčit nachmelené duši.

Chci ze všech svých kousků ti počet vydat,

vyzpovídat se – vypovídat – –

Karban mne tíží a lež a frej –“

Děl poustevník: „Tedy se zpovídej!“

Ušklíb se rytíř: „Poustevníče,

co růžence mých vin se týče,

já živ jsem byl, jak všichni žijí.

A slyšet-li chceš tu litanii,

já nedal na žádné přikázání,

děvčata sváděl na potkání,

otce nectil, usoužil matku,

svou paní dal vyhnat o jejím svátku,

nu zkrátka, ať se kam chci točím,

všude nějaký hříšek zočím –“

A v opilé zvůli vyprávěl dál

a „Teď mne rozhřeš!“ nakázal.

Děl onen: „Cokoli vykonej,

pravou však lítost v duši měj!

Jen s ní lze dojíti rozhřešení.

V zem svatou jet bez ní, nic platno není.

Tohle mé vědérko třebas vem,

k studánce schyl se, zde pod smrkem.

Klekni, nakloň se nad hladinu,

vody mi do něho načerpej, synu!“

A nádobu prázdnou mu podával.

Rytíř, skloniv se nad pramen, stál,

okůvek pod vodu ponořil,

a když jej vytáh, prázdný byl.

Potichu zaklel a na zemi klek.

Nevtek tam z pramene pramínek.

Leh si, mumlaje slova vzteklá.

Ani krůpěj tam nenatekla.

S rouhavým výkřikem ve vodě stál –

a vody a vody nenabral.

Zaskřípal zuby a do sedla sed.

„Dřív mne“, křik na hocha, „nečekej zpět,

dokavad vody nenaberu.

Vědro mi podej! V tom čert by byl věru,

abych ten zázrak nedoved!“

A tak se vydal v daleký svět.

Křížem krážem jezdil a chodil.

Přes kolik potoků se brodil,

shýbal se, vědérko potápěje.

A po každé zbylo mu bez krůpěje.

Nechť se vrhal do dravých řek,

proud a příval tam nenatek.

A na břehu siného moře když stál,

hučící příboj se přes něho hnal

a ani kapky mu nenechal.

Daleké, marné pouti své želel.

Přešel jen rok. A vlas mu zbělel.

A zrovna když opět popelec byl,

zas do těch lesů tam zabloudil.

S prázdnou nemohl, nechtěl zpět.

Zkrušen a zmučen do mechu sed.

Okůvek s výčitkou ležel mu v klíně.

O cestě dumal. O velké vině.

I bylo mu líto hříchu a zla.

Slza z oka mu vyhrkla.

Cítil ji prýštit, tu horkou, tu jednu.

Jediná vyvřela. Padala ke dnu.

Ke dnu klesla. A začla se dmout.

Ta jedna, ta čirá, se rozlila v proud.

Z té jedné, té čisté, vlny se vzduly.

Stoupaly. Přes kraj se přehrnuly:

Pramen, po kterém volal vždy znova.

Voda, vodička křišťálová.