Popeleční středa. (I.)

Vír tance, hudby jásot, maškar davy,

vše letí ještě hlavou jeho, v které

se začíná mu tmíti, do únavy

jej zkolébaly různé dojmy steré.

Teď otevřel zrak, matné jitro šeré,

den nevlídný a šedě popelavý,

s ním nuda, nechuť, proud hořkosti dere

se v srdce, jež se vzpomínkami baví.

Co květů rozšlapáno po parketách,

co srdcí rozdupáno a co lásky

zmrháno v kusých a frivolních větách!

Teď táhnou před ním zase... Samé vrásky,

kde smích byl – maska sšinula se na zem,

i sklonil hlavu a se zachvěl mrazem.