Popelka.

Vždy o Popelce myslím na pohádku,

když v trnitém tě slyším křoví pět,

jež v mladých buků ochraně a chládku

hvězd sněhobílých rozvinuje květ;

i myslím si, jak ondy v dětském snění,

že královské tě čeká nastolení

a že tě brzy nějaký princ ptačí

zde vyhledati ráčí.

A zase zbožnou mniškou zdáš se býti,

jež s povznesenou hlavou k nebi výš

své chóry líbezné, když den se nítí,

vstříc zoři roztouženě šveholíš,

a píseň tvá tak srdce moje zvedá,

že klidu samoty jak ty si hledá

a po mladosti uplynulých letech

smír v líbezných snů květech.

Jak žalmy znějí výrony tvých citů,

já při nich zabírám se v žití sen,

až rosou kalich květů na pažitu

i kalich duše mé je naplněn;

všech léků mocnější je ona vláha,

vždyť dává za úkoj mi perly blaha

a míru skvost, jenž z písně tvojí ladné

vždy do srdce mi padne.

Dík, něžná družko, za klenot tvých písní,

za růženec tvých zvučných modliteb;

kéž každému jsou lékem v ducha tísni

a schýlenou mu pozvedají leb;

kéž rány žhavých šípů z žití luku

zdroj vyhojí mu balzámný tvých zvuků,

když při zelené tvojí kapli stane

a květů dech naň vane.

Já žehnám tobě v duše sklíčenosti,

když mimo jdu, kde květný klášter máš,

v němž fialky a petrklíče rostí,

a kde se hlasnou písní modlíváš;

já žehnám ti i těm, kdo v lese maně

leb horkou v uhnětené chýlí dlaně,

i v srdce ústraní kdo rádi prodlí

a jako ty se modlí.