POPELKA.

V zakletém zámku, jizba chmurná, tmavá,

jak hnízdo pusté, kde Popelka lkala,

co zatím rodných sester četa hravá

ve smavé vnadě, v šumném, plesném kolu

číš rozkoše až ke dnu schylovala.

Jak mnohá krůpěj slzy v trpkém bolu

kanula v záhyb řízy její stlelé

a ryla vrásku v bledé její líce;

jak mnohý povzdech v teskném ševelení,

se zachvěl z ňader v kobě osamělé,

kde ve hlavince něžné na tisíce

čarovných vidin vykvétalo v snění

a skládalo se po tichounku, v taji

v dívčího štěstí dojímavou báji.

Popelkou, kletou v utrpení mnohá,

až dosud byla’s krutou sudbou Boha,

ty rodná moje jihočeská země.

Ty švarná kněžko, která v světa děje

zasáhla paží jarobujných vzmachem

a k oblakům až hrdé vznesla témě;

tys jedním tknutím prutu čaroděje,

jak fantom charý v zamihnutí plachém,

v porobu mrzkou, v hanu ponížení,

žalostně klesla, jako mučenice!

Však nezoufej! – už konec utrpení,

princ onen švarný, o němž snila’s v taji,

že vyvolil tě políbením v líce

nevěstou z reje družek lepotvárných,

obklopen šumným sborem druhů švarných,

v tom zadumaném jihočeském kraji,

již na svatební cestu sedlá koně.

Veň doufej jen – již útrapa tvá v skloně,

již opusť lože Popelčino chudé

a očekávej s bouřným srdce tlukem,

až udeří ti odměřeným zvukem

hodina spásy – po boku ti bude!

Slyš, jak již koňů dusot hřímá v dáli

a prach se zdvihá ve oblačném víru,

to on se blíží... v šiku bohatýrů,

již ve Blaníka temné sluji spali;

nespínej víc již paže v bolném snění –

k objetí vztyč je v sladkém roztoužení...