Popelka.

Co družkám ubíhal čas v tance víru,

při knize prosnila a při klavíru. –

Ji dosud vidím, střevíčky ty malé

a úsměv tichý, vábný neskonale.

Krok její tichý, plachý, osamělý

se tiše nes’ vždy vůní úzké cely.

Já myslil vždy, ta tichou lásku nosí

v svém srdci zlatém, plném chladné rosy.

V snech ztracena a často beze slova,

ta dravou, divou lásku v srdci chová.

Tu lásku, která jak trs ostružiny

na hrobě roste, kde jen houstnou stíny,

kde slavík pláče nad rozpadlým rovem

s tím křížem zpuchřelým, s vybledlým slovem,

tu lásku, jež tak záhy dobouřila.

A ona dál jen trpěla a snila. –

A pohádkou že není naše žití,

kdos pro Popelku zapomněl si jíti,

a když ten čas se k nepřečkání chýlil,

ji anděl unes’, jenž k ní láskou šílil.