Popěvek I.

Jako kvítí na louce

roste, květe, opadává:

tak i v srdci lidském láska

roste, květe, zvadne, zetlí. –

O těch kvítí krátkých dnů!

O těch lásky krátkých snů!

Když na lukách sněhy leží

a nám na zbělelé hlavě

leží trpké zkušenosti

živobytí minulého:

oko tajnou slzou smáčí

vystouplé až ze dna srdce

dávné lásky obrázečky,

ústa smutně šepotají

v příští vlast i domov k nebi:

Pokvěte tam opět kvítí,

lásky v srdci omlazeném,

pokvěte tam, pokvěte?

Nebe nemá odpovědi,

v srdci hlas však odpovídá

sladký, vážný, tajný víry:

Pokvěte zas, pokvěte!