Popěvek.

Dělníče, dělníče, –

dělníče můj milý!

co jen tebe čeká

ve každinkou chvíli.

Od jitra do noci

týráš tělo svoje,

jako by jen bylo

kus mrtvého stroje.

A i ten stroj z kovu

časem se poláme,

leč tělo tvé nesmí

potkati to samé.

Ono musí býti

hotovo vždy k práci

pro jiných pohodlí

nebo pro legraci.

Když pak přece někdy

stár, únavou padneš,

z práce jsi vyhozen –

nechť hladem uvadneš.

Ale doufej, že přec

zacinká ten zvonec,

kdy všechen lid řekne:

„Budiž bídě konec.“