POPĚVEK.

Jsem jenom poutník. Z očí mi sálá

k životu láska, nohy mám pevné,

vysoké čelo, hrdé jak skála,

svědomí čisté a rety zpěvné.

Sběhl jsem s cesty široké, všední,

máte tam kolej ujetou, stíny –

však já jdu v roklích a já jdu přes hroty skal,

a chci být přední.

Ať svět se mračí, ať po mně kopou –

já už jsem hotov – nebudu jiný.

Já musím výš, já musím hloub, já musím dál –

však vždy jen českou, poctivou stopou!

Kam že chci dojít? Svět je tak dlouhý –

já neznám cíle malé a mělké.

Čím že chci býti? Bojovník pouhý

myšlénky české, posvátné, velké.

Jsem poutník, který v dáli cos cítí,

kterému každý kraj světa krátký –

co pak mi bouře, co pak mi bolestí kříž –

já musím jíti!

Ať svět se mračí, ať po mně kopou –

já už jsem hotov – nelze mi zpátky.

Chci vždycky dál, chci vždycky hloub, chci vždycky výš –

však to jen českou, poctivou stopou!

Klopýtnu třeba, najdete chyby

v každém mém kroku, v každé mé snaze –

však mně se cesta divoká líbí,

dýchám tu volně a neznám hráze.

Zdobím si klobouk polním jen kvítím,

přespím noc v škarpách, probdím ji v pění.

Ať svět si šeptá, že jsem v kraj propasti vstoup’,

že se tam sřítím,

a ať se mračí, ať po mně kopou –

já už jsem hotov – pomoci není –

já musím výš, já musím dál, já musím hloub –

však vždy jen českou, poctivou stopou.