POPĚVKY TULÁCKÉ.

Nesměnil bych, braši, za panštinu vaši

nuznou svoji pout,

milejší mi toulka nečasem a mrazem

nad váš teplý kout.

Cestou pod topoly rozhlížím se v poli

jako jejich pán

a stem zlatých klasů přede mnou se klaní

široký váš lán.

Hledě vesel na ně nepočítám daně,

škodu nebo zisk,

naslouchám jen plesu skřivánčího trylku,

který s výše trysk’.

Časem v ženců kruhu kterýs řekne druhu:

„Hleď ten mladý chlap!

Moh’ by skály lámat a jen světem bloudí,

líný blatošlap!“

Jak by žití cílem nad mozolným dílem

byl jen věčný pot,

pro kus chleba spěchat od kolébky k rakvi

z robot do robot.

Věřte mi, nic není lepší

nad podušku z trávy:

lehneš na znak, hledíš vzhůru

do nebeské slávy,

do bezedna, do nesmírna,

do modrého nedozírna,

a jak bílé oblaky,

jejichž mimoletný tlum

změnou hravou

honí tam své vzdušné říše

a přeludy a přízraky:

tak mou hlavou

lehce, tiše

letí pásmo volných dum.

Kráčí kolem řádný člověk,

zastaví se maně,

na španělky zlatý knoflík

složí měkké dlaně,

s nevolí si řekne v duchu,

neb i metne k mému sluchu:

„Kam jen hledíš dálavou,

na sta rukou ve chvatu,

v pilném díle;

ten však pod větvemi stromu

leží, ruce pod hlavou,

a snad k tomu

z dlouhé chvíle

sní o světa převratu.“