Popohání volky svoje

Popohání volky svoje

stále k rychlejšímu kroku;

sotva že mu ruka stačí,

jak je bičem pošlehává:

spřež však volně kráčí dále.

„Ale, ale volouškové,

styděl bych se, vždyť se zdá pak,

že nemáte ani srdce!

Vždyť přec víte, že mám holku,

a že scházíme se tajně

jenom jednou za den celý

na chvilku jen u studánky –

ach ta chvilka, jak je sladká!

Nepospíšíte-li sobě,

nezastihneme jí více.

Styděl bych se, vždyť se zdá pak,

že nemáte ani srdce!“